Ať si každý co chce říká, ať si mamka slzy utírá, ke každému blogu, nebo jinému veřejnému projevu, patří chyby jak k velbloudovi hrby.
Nebo alespoň tak nějak to říkával svého času Šimek, co dělal s Grossmannem svoji šou. On to sice ve svém elaborátu zmiňoval v příběhu jak se učil kouřit, což je u něj, rakovinového nebožtíka, celkem smutná ironie.
Je to klasická berlička, skoro jako Smajlíci, ale beru to jako nutnost, které každý správný alibista prostě dostát musí. No, tak ať to máme za sebou.
Je to tak, dělám chyby. Píšu z patra, texty si nijak nepřipravuju, prostě sleduju prsty, jak to klapou a ono se to píše. Na začátku mám jenom nějakou myšlenku s obecným balastem, která se rozvíjí právě během psaní. A nejen proto jsou moje texty plné chyb, překlepů, výrazově neukotvených přehmatů a podobně vytříbených canců. Občas, když se skoro až narcisticky k textům vracím a pročítám si je, tak na ně samozřejmě narazím a když se mi chce (!), tak je i opravím. Jenomže jich bývá tolik a navíc v různých článcích, že mě to po chvilce matlání na telefonu přejde a nechám je tam. Do toho je tu moje dyslexie, což sice se psaním nemá asi moc společného, ale dá se na to alespoň trochu vymluvit. Další věcí, co na kvalitě nepřidává, je pokřivená potřeba nepoužívat diakritiku kvůli letům strávených v korporátu, kde většinu mejlů píšeš anglicky a samozřejmě se nedá nezmínit věčné smskování a whatsappování.
Ale mám výhodu. Moje výplody čte tak omezené množství lidí (tímto děkuji všem 7 lidem, co během víkendu klikli) a psaním se neživím. Takže nula z nuly pošla a každý si může tak akorát říct #sratnatocz.
Pingback: Číslovky – sratnatocz